Pondělí, 22. srpna 2016

Vzhůru do minulosti aneb Běhové v zemi Chodů

(sobota 16.7.2016, 24.5 km, stoupání 858 m)

KopceŠklebíme se do dopoledního slunce. Přes nohy zatuhlé z nehybného sedu v automobilovém posunovadle nás šlehají stébla obilí, polehlého ve dvou pruzích průjezdem bezohledného čtyřkolkáře. O pár metrů vedle na nás z kmene staré jabloně vykukuje žlutobílý obdélník turistické značky, částečně omytý léty dešťů a větrů. Je téměř úplně skryt v džungli zarostlé úvozové cesty. Nebýt čtyřkolky, potřebovali bychom mačetu. Vzduch se tetelí stoupajícími paprsky a skřivánčím cvrlikáním. Z ranveje blízkého rybníka, náležejícího katastru obce Pec, startuje kachna divoká, zvaná březňačka. Je červenec. Zvědavá masařka přilétá zabořit svůj vetřelčí sosák do krůpěje slané pochoutky, rodící se na mém výrazně vyčnívajícím nose. Odfrknu si, otočím přitom hlavu vpravo vzhůru a vidím – další díl AKCE KOPCE - kapitolu čtrnáctou.

Mapa Profil

Běžíme krajem Chodů. Běžíme z Klenčí pod Čerchovem. Běžíme do Pece a potom - na Čerchov.

Čerchov

Před chvílí jsme zamobilovali panu Janu Riedererovi staršímu, dobré duši vesnice. Potomku starého dřevorubeckého rodu a osobě znalé všeho řemeslného, co se ve vsi v posledních několika staletích událo. I proto je kurátorem místního Muzea dřevorubectví. Už včera nám na dálku slíbil soukromou prohlídku. Za chvíli budeme kromě nasávání kilometrů do nohou nasávat také nové informace do šedé kůry mozkové. Proč se nedovědět něco o místním životě v minulosti?

Pižmoni přibíhají kopcem po vesnické silnici ke kapličce. Z jejich otevřených dveří vykročí sympatický pán a už z dálky nás zdraví: "Vítám vás na Peci, sportovci!"

Pec Muzeum

Následuje smršť. Obávám se, že kapacita mého mozečku vše nepojmula.

To máte:
výrobu foukaného tabulového skla…
výrobu korálků…
barterový obchod s indiány prostřednictvím překupníků (sklář prodá 1000 korálků překupníkovi - překupník vymění 1000 korálků s indiánem lačnícím po lesklých cetkách v poměru: 1 kůže bobra vyčiněná, vysušená a vypnutá za 11 korálků. Překupník kupuje měšťanský dům ve Philadelphii za 5000 korálků, Pecský sklář robotuje pro Volf Maxmiliána Lamingera alias Lomikara…
...a taky:
čtyřmetrové saně na svážení kulatiny z lesa…
čtyřmetrové nebozezy na vrtání kmenů pro výrobu vodovodu…
čtyřmetrový nádherný dřevěný betlém, v padesátých letech zachráněný před spálením
indiánským kmenem Komančů na půdě v bedně vystlané slámou…
...anebo:
máselnice dřevěná na kliku…
máselnice dřevěná pístová…
máselnice dřevěná houpací…
...a nášup:
smyčcový soustruh na dřevo…
hoblík na výrobu sirek…
březové louče na štípané…
březové louče hoblované…
...a bonus:
dřevěný curlingový kámen a…
dřevěný drát!
Pec Muzeum

A jaká měl takový hrdý dřevorubecký potomek Chodů privilegia? Když si například v rámci robotní dřevorubecké povinnosti při svážení dřeva nesrazil vaz – ale pouze se zmrzačil, nemusel již chodit na dřevo. Mohl se v údolí věnovat například výrobě šindelů – a jednou za rok se dobelhat do hory, vzít si jeden kus dřeva zdarma – a vyrobit si z něj protézu!

Loučíme se s panem Riedererem a plni nových poznatků opouštíme Pec po modré turistické značce (Pecácké cestě na Čerchov). A je to robota! Zatímco Chodové ji ze zásady odmítali, Běhové ji programově vyhledávají.

Čerchov výběh

Každým krokem navlékáš korálky výškových metrů. Do zdřevěnělých končetin se ti zavrtávají hroty stovek nebozezů a z pusy máš rozžhavenou pec. Nepovolíš, stále běžíš a do chůze nepřejdeš. Tady se taví fyzička. Pod vrcholem si připadáš, že jsi tu byl pro protézy už dvakrát!

Klekl mi mobil, klekly i hodinky,
jenom sval v hrudi má stále šťávu,
z okraje do hor mířící pěšinky
potem svým zkrápím žloutnoucí trávu.

Za zády Chodů památné údolí,
před zraky prudké Čerchovské svahy,
na triku mapku krajiny od soli,
bělostný důkaz úporné snahy.

Cestou sešlou dřevorubci, Kozinou a J.Š.Baarem,
každým metrem svahu dostávám se do ráže,
v přetěžké robotě sám sobě feudálem
k běhu sbírám chabé zbytky kuráže,
bych na vršku hrdě zvolal:
"Lomikare, Lomikare,
do hodiny a do dne
zvu tě na nožní súd!
Hyn sa hukáže!"

Vrchol Rozhledna

Nemaje brýlí, myslel jsem, že druhá část našeho okruhu Českým Lesem již bude stoupání prosta. Když jsem na nejvyšším bodě, je přeci nad slunce jasné, že dále už budu jen klesat. Sestupujeme z Kurzovy rozhledny a těšíme se na seběh, při němž, jak říká Sandhall "Z kopce nemusíš vůbec běžet, stačí když jen budeš házet nohy před sebe."

Ó, jaká mýlka!

Na mapě existují takové čárečky – říká se jim vrstevnice – okem bez brýlí neviditelné. Cesta kolem Malinové hory se tudíž stala cestou překvapení. Místo mírného seběhu se pravidelně střídá prudký seběh s prudkým výběhem. Pohraniční ploty (jejich ukázka v podobě pár metrů ostnáče byla ponechána na vrcholu Čerchova, kde jsme ji zahlédli u Kurzovy věže) jsou už 25 let rozebrány, takže si můžeme v převážně bukovém lese pod hřebenem, procházejícím podél hranice s Německem, pěkně naklepávat "protézy".

Síly valem ubývají. Zvláštní pozor bychom si měli dát zejména na úseku kolem "Koňského kamene", vyčnívajícího na okraji lesní cesty. Je na něm vyryt reliéf koňské hlavy a datum 1824 s křížkem. Kůň jezdce, který jel po bývalé královské cestě z Řezna (Regensburg) do Prahy, po něm uklouzl, načež si jezdec zlomil vaz. Po této cestě už za Rudolfa II. - a dávno před tím – chodily generace strážců hranic – Chodů.

Ostnáče Šutr

Ti asi měli fyzičku! Ostatně, celý kraj je jaksi sportovní. Vždyť nedaleko odtud leží vesnice Poběžovice a celý okolní kraj je plný Stadiónů.

Stadiónové byl totiž šlechtický rod, který sídlil v oblasti Českého lesa už od konce 17. století. Vymřeli na počátku 20. století. Asi byli hodně populární, protože mají po celém světě monumenty. Například Stadion Maracaná, Stadion Wembley nebo Strahovský Stadion, že.

Deficit tekutin nás donutil ve večerce u místního vietnamského jihočecha zakoupit petku kofoly a plechovky nealko piva. Lednička mu funguje, takže bereme spokojeně do dlaní vychlazené blaho. Vyzutí usedáme na kořeny vzrostlé lípy, zdobící náměstíčko v městysu Klenčí pod Čerchovem. Ze zdi zrekonstruované budovy Staré Pošty na nás kouká kamenný generalissimus Suvorov, který zde 14.12.1799 při návratu z Itálie, rok před svou smrtí, nocoval.

Charakteristický syčivý zvuk otevřené plechovky ukončil další kopcovitý výklus, dlouhý 25 km.

Naše letošní forma se k ideálu ani zdaleka neblíží - není divu, že nám dal slušně zabrat.

Než odjedeme, ještě mi to nedá a zkusím otevřít neoznačené boční dveře od Staré Pošty. Překvapivě jsou nejen otevřené, ale skrývá se za nimi místnost informačního střediska, v ní slečna ve službě a před slečnou na stolečku stojánek z turistickými známkami Klenčí. Na poslední chvíli tedy ještě za 30 ká čé rozmnožím svou sbírku dřevěných placiček.

Čerchov krajinka

Dnes jsme na Čerchově odvedli skutečně "dřevorubeckou práci". Ve srovnání s dřinou, kterou zde ovšem po staletí v robotě odváděli místní, to byl slabý odvárek.

Odjíždíme příjemně unavení a spokojení. Nebýt hodinové zácpy na dálnici D5, do které jsme zapadli "rovnými koly" a při které generalissimus Sandhall usnul jako Suvorov v Klenčí na Staré Poště, jednalo by se o dokonalý sobotní výlet.

Příště se přesuneme do Orlických hor, kde nás čeká nohami nadšených běžeckých hobíků ještě nepokořená Velká Dešťná.

Morová Šleha