Neděle, 27. října 2013

Drážďany naruby, aneb já o voze, on o koze

Katka Štěpán

Psala jsem kamarádovi, že můj výkon v Drážďanech je zmíněn v jednom článku na webu. Odpověděl: "doufám, že tam nenapsali, že moc chlastáš a málo běháš"

Běžecký pomatenec a srdce závodníka

Někteří lidé mě nazývají pošukem, běhajícím magorem a pomatencem. Běhám hodně a někdy ještě víc. Běhám do práce, běhám z práce, běhám o víkendu, běhám o svátcích, běhám každý den. Když neběhám, tak o běhání čtu nebo na běhání myslím. Jsem typický závislák na běhu. Když jednou vynechám, mám výčitky a další den si o to víc naložím. Běhám si ve svém vlastním běžeckém světě a nemám rád, když mi ho někdo jakkoliv narušuje. Jsem absolutně nezávodní typ a nemám rád jakékoliv srovnávání. Občas si jdu zazávodit, ale skoro vždy soupeřím jen sám se sebou a běžím si na svůj cílový čas. Ostatní běžce vnímám jen jako takovou "běžeckou kulisu" a pomoc k lepšímu výkonu. Občas se ale stane něco zvláštního a probudí se ve mně pravé srdce závodníka.

Když jsme se v tom krásném sobotním odpoledni soukali do našich dvou fábií, oči upřené k cíli – D  osmička nás lákala a na konci čekaly Drážďany, vzpomněla jsem si na nezapomenutelný referát popisující cestu mých oblíbených cimrmanologů do Liptákova… "A proč zrovna my jsme béčko?""Tak jestli chcete, tak já to opravím…" "OPRAVTE TO".

Takže jedeme :)

Před starovním výstřelem

Osvědčený rituál v podobě připínání, lepení, mazání, šněrování, rozklusávání a dalších nezbytných ní, ní, ní… + klasická předzávodní letargie. Ve startovním koridoru se již tísní hromady nabuzených a poskakujících pobíhačů, včetně Katky, Jany, Štěpi, Ládi, Libora a mého bratra Ondry. Z ampliónů na nás řve německý moderátor takovým způsobem, až mi naskakuje husí kůže. Popřejeme si "Ať nám to běží" a startujeme.

První skupina, pro jednoduchost jí budeme nazývat skupina A, se skládala z Jany, Ondry, Štěpy a Vládi. Druhá skupina, skupina B, "…čímž nechci říct, že by byla nějaká podřadnější, jedná se jednoznačně čistě o rozlišovací označení" ve složení já, Štěpán, Libor a Ála.

Po startu

Start je pro mě jednoznačně nejhorší a nejnepříjemnější část závodu. Šílená masa přemotivovaných superběžců se valí gepardím tempem bezhlavě dopředu jako lavina a bere s sebou vše, co jí přijde do cesty. Můj plán je vyloženě jednoduchý, celý závod uběhnout v tempu 4:00/km (tempu kolem 4:00/km se podle mě už dá říkat běh). Pro drtivou většinu startovního pole je toto tempo na desítce jakousi výkonnostní metou, ale i přesto mě ihned po startovním výstřelu opět předbíhají neuvěřitelné masy běžců antisportovců, prdelatých bab a jiných funících monster. Kroutím hlavou a v duchu si nadávám, do čeho že jsem se to zase pustil. Jsem v klidu, běžím si své.

Naše dva týmy vyrazily. Jaká byla nálada v autě týmu A nevím, ale u nás velmi radostná. Procvičovali jsme si německá slovíčka, diskutovali nad tím, co znamená "Wo sind Sie?" a snažili jsme se najít výraz pro vegetariánské jídlo (Schweinebraten mit Kartoffeln by zcela jistě zachránilo před smrtí hladem mě, ale co chudák Štěpán? A bylo to na světě Die Karotte und Kartoffeln). Před vjezdem do Drážďan, mého oblíbeného města, jsme se ještě naučili Glühwein mit Becher a už nás nemohlo zaskočit vůbec nic.

První půlka (1.-21. km)

První půlka závodu. Běžím v naprosté pohodě ve vyrovnaném tempu. Stopky mačkám každých 5 km, pokaždé přesně po 20:00 (+/- 5 sekund). Chytil jsem se menší skupinky, kterou vedou dva očividně ostřílení borci v bledě modrých triatlonových dresech. Za běhu si v poklidu povídají, vtipkují, mávají fanynkám, užívají si to. Běžím pěkně skrytý za nimi, šetřím síly a čučím okolo. Ke konci prvního okruhu na 21. km nastává trochu překvapení - celá skupinka uhýbá doleva do finiše půlmaratonu, zatím co já se držím vpravo a zcela osamocen nabíhám do druhého okruhu. Mezičas na půlce 1:24:22. Spokojenost, běžím dál.

V rychlém sledu jsme absolvovali vyzvednutí čísel v expu, ubytování v hotelu Best Western (který byl tak hezký a pohodlný, až mě ráno bylo líto, že jsem v něm strávila všehovšudy 6 hodin) a vyrazili jsme na obhlídku města. Viděli jsme fascinující semafory, které si Drážďanští obhájili proti byrokratům z Evropské unie i tramvaje, které jezdí tak rychle a tiše, že se jim přezdívá "tichá smrt", proběhli jsme historickou část, která by si zasloužila soustavnější a podrobnější zkoumání… kdo připustil, aby takhle krásné město zplundrovali… ale ono se nedalo a je nádherné znovu… Ondřej se bál, že ho z dlouhé chůze po kočičích hlavách budou bolet nohy, tak jsme zapluli do hospody, kterou jsem si pamatovala z jakési vánoční exkurze asi patnácte let zpátky. Hoši popili, každý jedno až dvě svá piva a šli ladit formu do postele. Dámská část výpravy setrvala a objednala další láhev vína na podporu ranních výkonů. Vědomy si tíhy na naše bedra vložené, spořádaně jsme usoudily, že třetí láhev NE a v jedenáct jsme zaplatily, s tím, že jedničkou k hotelu a do postele je to, co se od nás očekává. Jedničkou ano, ale opačným směrem – následek byl fascinující (ano, ano – "…kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?"). Ve 23:45 jsme se ocitly zpět na Altmarkt Station. Nevzdaly jsme to. Tentokrát jednička správným směrem. Hoši ušetřili na kreditu, když nám nesdělili, že každá druhá jednička jezdí jinam. Byla to ona. Jana, rozhazující rukama v tramvaji nedaleko vozovny neznámo kde, vzbudila u řidiče takový soucit, že vylezl a osobně nás vyvedl z tramvaje s tím, že zpátky sedmičkou a potom na tu správnou jedničku. Nějak jsme to netrefily. Ani rozhodnutí, že půjdeme po kolejích a uvidíme, se neukázalo jako šťastné. Drážďany jsou městem výhybek. Nakonec jsme daly dohromady zbytky jazykové vybavenosti – tady nás nezachránila ani vepřová pečeně, ani Glühwein, a zeptaly jsme se muchlujícího se páru, kudy tudy do Best Western. Prý je jich v Drážďanech víc. Šmarjá. Co teď? Libor jako nejdéle ženatý a tedy přivyklý rozmarům něžného pohlaví více než ostatní, byl vybrán jako ten, kterého vzbudíme, aby se oblékl, vyrazil před hotel a přečetl název ulice. Pravda, nebyl nadšen. Ale když jsme ho, jak já, tak jeho drahá choť, ujistily, že nejsme opilé, jen ztracené, tak se obětoval a požadované učinil. Stoply jsme taxíka a za zehn euro se Ála v náruči svého rozespalého manžela ocitla za pár chvil. V půl druhé jsme všechny spaly, jako když nás do vody hodí.

Hluchý úsek (21.-27. km)

Nejnudnější část závodu, běžím po cyklostezce kolem Labe a neběží se mi úplně zlehka, kilometry jsou už cítit. Běžím v těsném závěsu za německým běho-kulturistou Christianem. Před časem jsem trochu řešil svůj vzhled běžeckého brojlera, ale byly to úplný kraviny. Díky Christiane! Tempo pomalu upadá a do cíle je ještě daleko. Nějak se mi nechce běžet a moc mě to ani nebaví. Pak ale přichází jako blesk z čistého nebe ona zvláštní chvíle! Při náběhu na dlouhý most Waldschlößchenbrücke mě v protisměru míjí můj brácha. Vypadá strašně, dře jako kůň a má na mě náskok snad víc jak kilometr. (Po shlédnutí fotek zjišťuji, že jsem na stejném místě vypadal ještě daleko hůř.) V tom okamžiku se ve mně rozbušilo ono srdce závodníka! Zvyšuji hnací výkon na maximální snesitelnou míru a začínám velkou stíhací jízdu. Po pár metrech se loučím s Christianem. Stíhá na mě řvát ještě něco německy (vidím to tak na "Co děláš ty blbe!" nebo "Ses pos…, ne?"), ale má smůlu, já si běžím svůj závod.

Ráno bylo krušné, prahla jsem po troše chladné vody a věděla jsem, že musím běžet jako o život, i kdybych ho na konci měla položit, protože mé zjitřené ego by nevydrželo kritiku životosprávy a jejího údajně zničujícího vlivu na mé sportovní výkony. Prostě jsem cítila, že po tom, co jsme předvedly, to musí být osobák.

Stíhačka (27.-40. km)

Od 27. km opravdu závodím. Ženu to jako kůň, šetřím čas a občerstvovačky probíhám prostředkem. Zatáčky řežu jako Valentino Rossi a v duchu tajně doufám, že na bráchu stahuju metr po metru, sekundu po sekundě. Na 34. km mě společně s cyklistou nabírá 3. žena v absolutním pořadí, blonďatá Lotyška Anita. Běží suprově a ukázkově stylově. Navíc je na ní zezadu úžasný pohled! Dlouhý blonďatý cop a krásné ženské tvary - žádný chlapský kostnatý zadek ani vysoustružená lýtka plná testosteronu. Prostě opravdová běžící ženská, paráda! Snažím se jí udržet zuby nehty. Bohužel její tempo je ale pro mě snesitelné pouze 3 km. Na 37. na ní houkne její trenér, že 2. Keňanka je na na dohled. Anita zařazuje rychlostní stupeň č. 6, na který já bohužel již nějakou dobu běžím, takže mi okamžitě mizí v dáli. Škoda, ale pumpuju dál. Na rovince na nábřeží asi na 40. km před sebou konečně zahlídnu Ondru. Je jen kousek přede mnou.

Expo, hledáme záchody, já a Jana. Ála, která se z večera zjevně osvědčila, nás dostala zase na starosti, tak obětavě čeká, aby nás přesunula na start. Pekelná fronta. Start jsme stihly tak tak. Hráli We Are the Champions a já jsem to z tý hlavy nedostala celou cestu. Závod byl naprostá paráda. Neměla jsem hodinky, prý koukej na pouliční… žádný tam nebyly. Běžela jsem na pocit. A ten jsem měla jediný, alespoň prvních sedm kilometrů, kdy nebyla žádná občerstvovačka – že až budu příště pít víno, musím si k němu dát vodu. Konečně… Vypila jsem dva kelímky, třetí si nalila za krk, a pak už se mi běželo úplně úžasně. Když jsem předběhla maratónského vodiče na 3:15, tak už jsem věděla, že tohle bude ok. V uších imaginární koncert stále téhož, v představách myšlenky běhu vzdálené, ale tak nějak povzbuzující, taky touha dokázat si, že to zvládnu, moc jsem o to stála zrovna v Drážďanech. Oblíbené město mého dědy a tedy i mé. Krok za krokem jsem ukrajovala kilometry a připadalo mi, že každý další je kratší, než ten před ním. Památky, park, lidé křičící "lauf, lauf" v zatáčce před cílem dokonce někdo "Kačko, utíkej…", kdo to byl, nevím. Byla to nádhera. Krize téměř žádná, jen pocit, že takhle nějak jsem to chtěla a ono to vyšlo. Nádherně.

Finish (40.-42. km)

Bráchův dres se velmi rychle přibližuje. V duchu si promítám rozhovor Ondry s Katkou z Baroka, kde si moje Kateřina nechala možná zbytečně asi 1 km před cílem o kousek utéct vedoucí ženu a tím přišla o šanci na boj o 1. místo v půlmaratonu. Ondrova jednoznačná rada tehdy byla: "Soupeře musíš přejet jako vítr, prohnat se kolem něj, aby neměl vůbec šanci zareagovat. Hned mu bude jasné, že na tebe nemá a na nějaký finiš na cílové čáře vůbec nedojde". Myšlenku beru za svou a letím dál. V mírném stoupání v  parčíku se kolem bráchy a v té době již 3. Keňanky rychle protáhnu, s Ondrou si plácnu a prohodím jen "brácha makej". Dál se neohlížím a běžím na plný knedl. Kousek do cíle. Zbývá mi již jen hnusně prohnutý most plný odporných kočičích hlav a 3 hodně hlučné zatáčky do cílové rovinky. Poslední kilometr se už řítím jako utržený vagón a naplno si užívám pocitu svého vítězství. Druhá půlka nakonec za 1:24:26 a celý maraton za 2:48:47, což je na vteřinu přesně tempo 4:00/km.

Srdce závodníka tentokrát bilo jako o život!

V cíli a pak za ním, mezi stánky s nealko pivem, ovocem a slečnami s náručemi plnými medailí, takový nával endorfinů, že jsem ze setrvalého úsměvu dostávala křeč do lícních svalů a konečně se dostavila i očekávaná křeč do stehna, do chodidla a do břišních svalů… mě napadlo oblíbené, opět cimrmanovské "…na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením… ale stálo to za to".

Možná něco udělám i s tou životosprávou, aby to příště bylo zase o kousek lepší ;)

Běhu ZDAR!

Katka & Štěpán