Pondělí, 27. ledna 2014

PROČ BĚHÁM aneb mých 7 důvodů (proč jenom sedm?)

Mová Šleha

Momentálně nejsem vůbec SVOBODNÝ. Dokonce jsem připoutaný. Připoutaný na devíti místech. Ve vodorovné poloze pozoruji, jak mé scvrkávající se tělo opouštějí pomocí hadiček do něj vetknutých různé tělesné tekutiny. Zároveň fascinovaně hledím na jiné hadičky, které v protikladu s prvními cancoury přinášejí do mého těla jinými otvory tekutiny životodárné. Abych se scvrkával co možno nejpomaleji… jediné, co mohu v této prekérní situaci dělat, je rozostřeně čumět do stropu, nutit mozkem tělo bojovat o holý život a spoléhat se na šikovnost, znalosti a zkušenosti okolo mne pobíhajících andělů. A doufat, že ty druhé hadičky nad prvními zvítězí.

Vlastně ještě jednu věc mohu udělat. Ve vzácných chvílích projasnění mysli můžu psát. Ruka mne ještě poslouchá a mozek oblblý sedativy produkuje množství zavirovaných souborů. Možná proto si troufám vám napsat. Napsat vám, proč vlastně běhám.

"Proč běháte?" Zvláštní otázka… to je stejné, jako kdybyste se mně a podobných jedinců zeptali: "Proč dýcháš, proč jíš, proč miluješ, směješ se, pláčeš, žiješ?"
Jsme přece lidé, primáti, savci, obratlovci – máme teplou krev. Když chceme vykonat nějakou činnost, zejména k udržení základních životních potřeb, potřebujeme se přemisťovat. A někdy hodně rychle. Savci a jiná vyšší zvířata prostě k životu běhání nutně potřebují. To jen my – homo sapiens - jsme na tento fakt trošinku zapomněli.

Řekněte línému lvu, ať se vybodne na sporadické sprinty určené ke strhávání pakoňů či zeber…. potupně chcípne vychrtlý někde v savaně. Řekněte pakoňovi, ať se v pohodě pase, při napadení lvem neutíká a udělá pouze mazurkovitý úkrok stranou…. skončí jako lví svačinka, možná dokonce jako pořádný oběd v útrobách malé hyeny. Řekněte koňovi, ať se opře o ohradu nebo lehne do trávy, založí kopyta a vykašle se na hopsání, honičky a běžecké hrátky s ostatními – vycení na vás posměšně zuby jako Otík.

Nevím, proč by tedy měl být homodvojnožec nějakou výjimkou. To teprve v posledních pár tisíciletích v souvislosti s rozvojem zemědělství jsme zlenivěli. Zvěřina či polétavci nám stojí pěkně ve stáji nebo poskakují v kurníku, pokud máme hlad, došouráme se na dojení do chléva nebo hrábneme do důlku pro vejce. Maso na nás jako živoucí konzerva čeká za korytem. Trošinku jsme jako lidstvo zapomněli běhat.

Kdeže jsou dávno zapomenuté dvoudenní výběhy k uštvání antilopy? A co běžecký výlet po stopách mamuta, raněného našimi zručnými pažemi třímajícími oštěp? Dávno jsme ztratili schopnost (kromě několika rychle mizejících ohnisek v africké, jihoamerické, asijské či severské divočině) žít starým loveckým a sběračským způsobem. Jen někteří z nás z nejrůznějších příčin začali dávno zapomenuté "běžnosti" oprašovat. Před pár lety jsem se stal jedním z nich. A ani v nejmenším toho nelituji!

A proč tedy vlastně běhám?

Nikdy jsem o tom, proč vlastně běhám, nijak hloubavě nepřemýšlel. Prostě jsem se jednoho dne, asi tak před sedmi lety, rozběhl. Otevřel jsem ten nejspodnější zarezlý šuplík s běhacími geny, vytáhl je pro sebe na světlo a alespoň několik hodin týdně dávám tělu vzpomenout na čistou radost z jednoduchého pohybu. Ne že bych předtím seděl na zadku a pletl šály – sportuji od dětství a sport je má první a poslední droga. Coby účastník převážně kolektivních sportů jsem však jako většina ostatních běhal pouze z nutnosti. Běh byl pro mne prostředek ke zlepšení obecné vytrvalosti. Hlavně v zimních měsících. Jenže chtějte po šestačtyřicetiletém chlápkovi s třikrát přetočeným tachometrem, aby na fotbalovém pažitu proháněl o generaci mladší protihráče. Tak jsem začal pomaloučku přemýšlet o změně sportu, neboť život bez něj si nedokážu představit. Jenže který sport si vybrat? Ping-pong? Dobrý, ale není v přírodě. Kulečník, bowling? Taky dobrý, ale málo pohybu a příliš zahulíno. Golf? Byl by pěknej… ale ty finance, cestování… turistika, to už provozuju, moc pomalý (a vlastně to ani není sport). Takže kolo, občas jezdíš - jasná volba… a zkus se rozběhat, třeba ti to přejde do krve. A přešlo. Prosinec 2006 rozhodl. Přihlásil jsem se na březnový půlmaratón a bylo o motivaci postaráno. Pak už to šlo ráz naráz. Do března jsem se rozdýchal, běhalo se už poměrně lehce. Tudíž jsem si půlmaratón vysloveně užil, doběhl sice "na šrot", ale v euforii a navíc v čase, který mne samotného příjemně překvapil. A od té doby jsem v mém běhání neměl delší než pětidenní pauzu. Každý týden 4 – 6 výběhů, či chcete-li tomu tak říkat – tréninků, od ledna do prosince, nikdy indoor, vždycinky venku, ročně kolem 3000 km, k tomu desítky krásných závodů od 3 km po "desítku" po všech možných místech, površích a ročních obdobích. A jako třešinky na dortu úžasné zážitky z asi 13 půlmaratonů, 15 maratonů, 3 horských maratonů a zlaté hřeby v podobě 3 ultramaratonů. Vše ve skvělé společnosti stejných "magorů" jako jsem sám, ve vynikající náladě, v partě lidí, kteří si přejí, mají fajn vztah k přírodě a rádi nejen sebe, ale i ty okolo.

Bezděz

A bonusy? Přestala mne pobolívat kolena, zmizely občasné problémy s bederní páteří, nic mne nerozhází, to, co byl dříve "problém", nestojí vůbec za řeč a opravdový průšvih se jeví jako další výzva k rozlousknutí. Světské problémy se prostě jaksi zmenšily. Nohy, jako první housle orchestru sladěného miliony kroků, mně nesou rovnou za nosem – a ostatní nástroje poslouchají dirigenta, čtoucího partituru s takovou lehkostí, že mu zbude ještě dostatek prostoru k přemýšlení.

Jednoduše – vybíhám, zahazuji všední starosti a ten šedý květák za čelem se začíná věnovat tématům, která mi připadají v tu chvíli zajímavá. Anebo taky ne. Někdy jen tak vypnu, nemyslím na nic a kochám se…

…ale hlavní je, že v těchto chvílích jsem SVOBODNÝ!

Každý správný běžec si rovněž vede běžecký deník. Nejprve jsem si své pobíhání zapisoval suše jako většina ostatních. Vzhledem k mému pro sportovce pokročilému věku však začal nad ambicemi převažovat jiný rozměr běhu. A tak jsem se rozhodl svůj deník psát – aby šedý květák za očima nezlenivěl a nebylo to jen o sportu – ve verších. Někdo luští křížovky, sudoku, někdo počítá úroky, já se rozhodl pro rýmovačky, ať se mozeček zapotí. Z každého běhu si napíšu veršovaný zápis, k tématu, které mně v ten den připadne zajímavé, nebo spojený s místem běhu, spoluběžci či s počasím, roční dobou atd.…

…když mám chuť na trochu romantiky, seběhnu třeba k řece, nejlépe v neděli ráno – a nemůžu se splést…

12.1. – 36 km – 3:12
NEDĚLNÍ KRÁSA
Vítej ráno, jež rozveselivše běžce,
objímáš jej paprsky nesmělými.
Vítej cesto, jež ksichtík rozjasnivše
proti zraku jemu krajinu posunuješ.
Vítej řeko, jež rozběsnivše sebe stavidly slapskými
rychlokladeče hnát nedbale předplouváš.
Vítej zdraví, jež nečekavše možnosti opačné
starci pobíhati umožňuješ.
Vítej krásný živote...

Nedělní krása

…když chci přemýšlet o civilizaci, vezmu to okolo skládky, za ní zatočím doprava k betonové silážní jámě, mírným stoupáním se dostanu na starý most přes dálnici, seběhnu do vsi a po hlavní silnici hupky - šupky domů vychrchlat z plicních sklípků civilizační potěšení…

15.7. - 15 km – 1:17
KONZUMNÍ VÝBĚH
V zeleném lánu kobzolí
červená tečka svítí.
Běžím - nic mně nebolí
a brejlím, jestli je to kvítí.
Na polňačce sesychá syslí mumie - vaky ještě naprané.
Vyhozená propálená kožená sedačka
prosezená a proprděná obrovskou prdelí
se zestrčeným dálkovým ovládáním k TV ve spáře
hnije ve škarpě…
…včera nasyslil - dnes vyhazuje - zítra prdí do hlíny.
A na sedačku vítr snáší
první červené tečky vlčích máků.
Léto vrcholí…

Konzumní výběh

…když si chci v klidu poslechnout nějaké CD oblíbených kapel, nejradši je poslouchám při výběhu…

26.10. – 10 km – 0:56
BLAHO V UŠÍCH
Děkuji klukům co zovou se Buty
za příjemně proběhlý minuty.
Kryštofů bandě gratulace
za dočasný snížení gravitace.
A Jarkovi děkuji převelice
za velice úsporné nohavice…
…neb co jejich písně vždy obnáší?
Pohladí, hřejí a nadnáší

…když mám chuť pokecat si a neběhat sám, dohodnu se s kamarády nebo kamarádkami a jdeme na konversační výběh …

26.1. – 41 km - 4:03
SÍPAVÁ KONVERZACE
Čtyři hoďky na sněhu,
vymyslel to Sandhall –
první z nich jen v záběhu,
v dalších třech nám nandal.
Fotony si z malých vloček
tvoří čiré brilianty,
pohledem svých zmrzlých čoček
zkoumáš cesty varianty.
Proč ten Sandhall sviští stále
nahoru a dolů –
zhodnotil jsem nenadále,
že mám sejry z rosolu…

…nebo takové jaro, ptáčci, mouchy, všechno voní…

22.4. – 22 km – 2:02
JARO V LUFTU
Co že to v keřích štěbetá,
co že to v houští kdáká?
Obloha hmyzem posetá,
nebeská modř křídla láká.
Dřevotyč nemocných zbaví se pilin,
tlukozob sólo má na bicí,
v hlavě mu zadrnčí penicilin,
přehršel dřev mám teď na kštici.
Smetu je a vzhlédnu na oblaka
je tu jaro, jasná páka!
Vidím ptáka vedle ptáka…

…a co teprve pořádná zima…

23.3. – 27 km – 2:28
VĚTÉREK Z VÝCHODU
Sibiřským větrem březnovým
přilít mi na držku mikroten
dusím se,
sic chráněn před fénem ledovým
však bez dírky dechu jsem neschopen.
Ruce se nedají ovládat,
promrzly vichřicí na kost,
o vnější pomoc chci požádat
však kde?
Vždyť venek dnes osob je prost!
Život mi zachránil nápad
mikroten nutno je drápat!
Vzal jsem to přímo do ostružin,
rozerval téměř vše na cáry,
dýchám a navíc se otužím,
hlavně že nemusím na máry…

Větérek z východu

…letní výběh na dovolené má taky něco do sebe…

24.6. – 17 km – 1:44
TURECKÁ NIRVÁNA
Slunce hlásí příchod rudý
nad pohořím Taurus
Vstříc mu běží atlet chudý,
dupe jako dinosaurus.
Vyškrábe se na hřeben,
mrkne na fajn panorama,
červen nechť je veleben
modré moře pod horama.
Sbíhá k němu, cesta prachem víří,
domorodí v křoví mizí-hadi, psi i štíři.
Ó, jak ret mu vysychá a korá,
než doběhne dolů shora.
Chvála vodě - jak slané tak sladké:
sladká rety svlaží,
slaná nohy vratké.

Turecká nirvána

…a podzim, babí léto, to je paráda…

18.10. – 15 km – 1:16
BABÍM LÉTEM
Tak mladému podzimu
po bradičce teče mlíčko,
sluníčko nám líže líčko.
Hobíkovi stačí trenky,
módní staré tričko,
mírně jeté podkolenky.
Až za týden uklouzneš
po prvním ranním zmrazku
a krok tvůj rázně urychlí
slizské bláto na krychli
ještě rád si vzpomeneš
na baboletní ukázku…
…podzimu už kysne mlíčko…
a zima klepe na kafíčko…

Babím létem

…když se ve mně probudí druhá míza, zavolám dívce svého syna, vyběhneme, pyšně jako páv se vedle ní natřásám a jsou mi šumafuk nejapné poznámky náhodných kolemjdoucích…

VÝBĚH KRÁSKY SE ZVÍŘETEM
V zlatavém odlesku sepnuté hřívy
vaří se pod kšiltem zpocený děd,
v kontrastu s krásou té běžící divy
funí tu hnusatec - počíná čpět.
Nalevo na stezce mládí a zdraví,
laní skok přivábil pohledů žár,
napravo nehezce stařec rezaví,
viděl kdos někdy tak nerovný pár?

…a když mám chuť, jedu si zazávodit…

9.3. – 14 km – 0:59
PEČECKÁ DESÍTKA
Viděl jsem
průběh dvěma městečky
s bušícími srdéčky.
Neviděl jsem
skoro žádné kopečky.
Zahlédl jsem
synečky i cérečky, babičky i dědečky,
sbíječky i bílé límečky.
A šéfové smečky
po závodě u bečky losovali dárečky.
Všichni spadli do léčky
té běžecké horečky.
Prostě zase…super Pečky!

Pečecká desítka

…Jenže teď běhat nemůžu. Ležím jak lazar a bojuju o holý život…

8.1.2014 – 0 km – 5 000 min.
NA DNĚ
Dopadám na dno bílého akvárka,
dopadám do písku jež tlačí a svírá,
oči mám dokořán jak sova Rozárka,
zářivka na víku bliká a zmírá.
Sedmero hadiček přináší naději
vystoupat k hladině – polaskat plíce,
v každém z nás hadičky víry se nadějí
že z písku se vyhrabem – méně či více.
Filtrací času proženu vzpomínky,
rozvířím zrnka a vyrazím k cíli,
ponechám na dně tížící kamínky
a vím že
co tě nezabije, to tě posílí…

…a já pořád věřím. Budu bojovat až do roztrhání těla…

12.1.2014 – 20 metrů – 5 minut
PRVNÍ KROKY
Šikmo vlevo na podlaze
sluneční stín parapetu
předchází mne vzdor vší snaze
a já sotva brčky pletu.
Výsledkem té líté snahy
aktivní jsou potní žlázy,
pod košilkou tence nahý
rozjíždím svou novou fázi.
V partaji mírného poskoku
založím si teď křídlo plazí,
v košilkách zpocených v rozkroku
sejdem se tam téměř nazí.
Třeba jest zatnouti zuby a syčet,
metry ať přibývaj zdárně,
abych pak nemusel fňukat a skučet,
proč běhání vyhlížím marně…

Běhání mi prostě chybí. Strašně chybí. Ne ze sedmi – z milionu důvodů. Těším se na něj jak malej kluk. Těším se, až se přehnu přes dvířka chlíva, vystrčím západku, změním se ve lva, zařvu, sestoupím ze skaliska a za pátou akácií na severozápadě spatřím svého pakoně. Opět se změním, sevřu v pravé ruce oštěp a s přiblblým výrazem sedláka z TV znělky České sody vyrazím na lovecký trail…

Milión důvodů

…budu muset končit. Už blábolím nesmysly a navíc koukám, že andělé přicházejí odpojit první scvrkávací hadičku…

Držte mi palce!

Morová Šleha