Čtvrtek, 18. dubna 2013

Silva na obzoru, Brdská stezka za námi

Dočkali jsme se! Týden po ½ PIMu konečně jaro. V chladu se sice dobře pobíhá, ale letos to už bylo trošku "na palici".

Zimní kilometříky se povedly odběhat v pohodě a s dobrou náladou podle plánu, pěkné akce zdolané společně se Sandhallem a Běhajícím kruťákem s dredem ( Radobýl a Říp, pár delších 40+ výběhů) mi dodaly víru ve vlastní schopnosti – tudíž jsem se rozhodl. Místo napřesrok půjdu do ultra již letos. Teprve nejbližší týdny však ukážou, jestli tenhle výplod mé choré mozkovny stál na racionálních základech…

Těšíme se na Brdy,
masochisté na maso,
zas budeme v konci tvrdý -
- viď, cílová grimaso…
těšíme se na hřebeny,
těšíme se na partu,
však s jazykem vyplazeným
smát se budem od startu…

…po zahřívacím ½ PIMu jsem tedy natěšen jak malej Bobeš dorazil na první díl zamýšlené jarní trilogie, sestávající z kombinace 50+42+106 ( Brdská stezka + PIM maraton + Silva Nortika run) do Mníšku pod Brdy. Bohužel sám. Sandhall, natěšený a v plné formě, vedle něhož jsem vypadal při společných výbězích jako tučňák vedle levharta – nejel. Den před závodem, na který se mimořádně těšil, onemocněla malá Karolínka. Stal se tedy v sobotu "mámou tátou" a na běžeckém tachometru mu nepřibylo ani ň. Velká škoda, věřil jsem mu maximálně. Člověk musí běhat jen před ním nebo vedle - jak jsi za ním, létají na tebe kusy hlíny, trávy, asfaltu, je tam horko i v mrazu, když sněží, tak za ním prší, když je bezvětří, za ním je tornádo… když vyklusává, dřu jak kůň, když zrychlí, sprintuji, a když mákne – balím fidlátka, sklapnu krovky a jdu domů…

Tak jsem si tedy 13.4. ve školní jídelně ZŠ v Mníšku pod Brdy zapsal do přihlášky k závodu oddíl: Nadace na ochranu zvířat sám, bez Sandhalla.

Á propos – zapisujte se, prosím vás čitelně. Teď už to po zkušenostech z minula neflákám… několikrát jsem na ledabylost dojel. V začátcích závodění (jestli se mé pobíhání dá tak nazvat) jsem psal do kolonky KLUB název MOROVÉ ŠLEHY. Jenže pak při čtení výsledkové listiny zjišťuji, že jsem běžel buď za BOROVÉ ŠLEHY, MORAVSKÉ ŠLEHY, nebo dokonce za BOROVÉ ŠIŠKY. Jednou náš tým na 10ce na PIMU vyhlásila slečna Kobzanová jako BAROVÉ ŠLEHY. Později již jako běžec nadace jsem se se svým dřevorubeckým písmem nevešel do příliš malé kolonky - dopadlo to tak - že jsem závod odběhl za lehce erotický klub NADACE NA OCHRANY… …no, to jen tak odbočuji…

Zdravím tedy v jídelně známé ksichtíky, polovina odpovídá německy. Brdskou si oblíbili Němci a Rakušané, je jich tu spousta, většinou veteránů. Účast celkově slušná. Bez cizinců už by to ale taková sláva nebyla. Běžců sice přibývá, jenže závodů je dnes v Čechách spousta a na 50 kilometrů si jich zas tak moc netroufne. Bylo nás 106. A mezi nimi … pozor!
Edo Gregorič - ročník 1941 - Slovinsko – dal za 5:24:08 !!! a Jaroslav Bláha – ročník 1938 z Kralup – dal za 8:50:39 !!! Smekám – ne klobouček – ale rovnou dvoumetrové sombrero! Nás starších ročníků byl obecně přebytek, závod je totiž vyhlášen jako MČR veteránů v ultra. To zas budu vlát na chvostu!

Start na tartanové dráze školního hřiště, čestné kolečko, v 8 hodin ráno pofukuje svěží chladný vítr, zatím nám příliš teplo není. Kam všichni sprintují? Vždyť je to proboha 50 kilometrů! Mám z těch osmi kilometrů přes hranici maratonu drobátko respekt, rozbíhám se proto s rozmyslem. To ještě netuším, že tohle rozbíhání se stane nejrychlejším úsekem celé mé Brdské stezky! Už po prvních kilometrech se na silnici ocitnu sám. Za mnou díra, přede mnou svítí jen žlutý dres 12HonzaDe, který se má stát mým souputníkem během celého závodu. Za Řitkou točíme doleva, mírný seběh - a konečně se stoupá do lesa. V kopci mi hlavou prolétne myšlenka… "až tě někdo někdy pošle do řiťky… tak cestu už znáš"… Ještě před koncem stoupání si myslím, že jsem se do ní poslal sám…funím jak sentinel a to jsem teprve na 7. kilometru! Slečna závodnice, kterou v kopci předbíhám, je na tom ale ještě hůře, 200 m jejího náskoku zmizelo snad za půl kilometru. Honza na to jde s rozvahou, hodně jsem se k němu přiblížil. Na hraně kopce ho dobíhám. Jenže on už má na ultra něco odběháno. Nikam nespěchá, je teprve začátek závodu. Před cílem mi došlo, proč nespěchal. Dáváme se do řeči, cesta je široká, rovná, dokonce i mírně z kopce. Po chvíli nás dobíhá ještě Luky, ultra bard z Jablonce. Takhle ve trojici se kolem sebe motáme několik pěkných kilometrů po širokých a mírných brdských lesních cestách. V těchto fázích závodu, kdy má každý ještě relativně dost sil, spustíme stavidla své výřečnosti a každý přiloží k dobru nějakou vtipnou historku z natáčení. Poněvadž jsou proslovy občas prokládány krátkými vyměšovacími zastávkami a jsme tu pouze tři chlapi, jsou příběhy vpravdě mírně kanální…
A tihle dva borečci jen pijí, vůbec nic nejí! Nevím, jak to dělají, ale prostě jí vzduch! Zákon zachování energie zcela nepokrytě obcházejí. To já, když běžím (nebo jedu na kole) v rychlém tempu (pro mne), musím zcela nutně každých 5 (10) kilometrů doplnit energii. Jinak se stávám vatovým panáčkem, hroutícím se v prach cesty a škemrajícím o přísun.

Každý jsme jiný typ: Šleha = typ průtokáč

Průtokáč je méně trénovaný jedinec s extrémní spotřebou, srovnatelnou se spotřebou armádního nákladního vozidla ruské (či spíše sovětské) výroby značky ZIL. Pamětníci – muži, kteří prodělali základní vojenskou službu, si na něj zcela jistě vzpomenou. Spotřeba této obludy se pohybovala okolo 100 litrů benzínu a 3 litrů oleje na 100 kilometrů. ZILem jsem však pouze v klidovém stavu. Ve stavu závodním se stávám SERGEJEM. Pro vysvětlení – SERGEJ je mohutná lokomotiva rovněž ruské výroby, jejíž spotřeba na 100 kilometrů se pohybuje kolem astronomických 300! litrů nafty a několika desítek litrů oleje, vybryndaného skrz netěsnící motor, převodovku a různá jiná heblata na drážní svršek. Další zvláštností SERGEJE je, že i přes svoji extrémní spotřebu dokáže vyvinout plynulou rychlost třeba jen 5 centimetrů za minutu… …další podobnost čistě náhodná….

V davu jedinců, trénovaných v asketických dovednostech, si připadám jak kotel na uhlí mezi reaktory atomových elektráren. Prostě – jak se nenažeru – stávám se nevrlým absolutním hovadem neschopným pohybu. Mám jedinou výhodu – ať se snažím, jak se snažím – nepřibírám na váze. To bych musel přestat běhat – a to ani náhodou…
A proto jsem cestou vyplenil každou občerstvovačku, která se na trati vyskytla, kelímky létaly, banány, rozinky a sušené švestky mizely. Jestliže pořadatelé pro příští ročník zvýší startovné, předem se budoucím účastníkům této brdské taškařice omlouvám.

Pokud běžím v chumlu dalších závodníků, všiml jsem si ještě několika svých zásadních běžeckých nedostatků. Za prvé – jakmile je nás na metru čtverečním několik, okamžitě všechny nejbližší spoluběžce profackuji. Interně jsem si tento svůj svérázný styl nazval "rozzuřený sloní samec plení svahilskou vesnici". Úpěnlivě vás proto prosím – až v davu závodníků zahlédnete neuspořádaně se klátící postavu v bílé kšiltovce a s frňákem jak klikou od blázince – je-li vám život milý, držte si odstup. Další zvláštností mého stylu, pro ostatní závodníky naopak příjemnou, jsou mé seběhy. Jakmile se cesta skloní směrem dolů, byť jen o zlomek stupně, ostatní začnou zrychlovat…, ale z kopce je přece třeba kvůli bezpečnosti brzdit! Stejně tak v protivětru běžím ve skupince vždy v čele, přece nebudu dobrovolně čichat ty pižmoně!

Kolem 25. kilometru, kde se probíhá dlouhým horizontálním úsekem vedle vysokého plotu obory, jsem se konečně zase po delší době dočkal. Byla opět tu. Běžecká nirvána. Nadnášen euforií z běhu, čerstvého lesního luftu a ptačích trylků si jeden pomyslí, že takhle by mohl běžet do nekončena… to je jeden z důvodů, proč v mrazu, vichřici, průtrži a kroupách mydlíme cesty-necesty. Kdo nezažil – nepochopí.
U nejvyššího bodu trati u Stožce vidím ve škarpě zbytky sněhu, který tu prý ještě minulý týden ležel v souvislé vrstvě. Na jednom místě běžíme dokonce po zčernalé ledové krustě. Na to, že je 13.dubna a nejsme ani 600 metrů nad mořem – slušný. Stromy sotva začaly lačit pupeny, v lese není vidět téměř žádná zelená barva, příroda je letos skoro o měsíc pozadu. Pozadu začínám být i já se silami, v těchto úsecích mezi 30. až 40. kilometrem už začíná být běh i "o hlavě". Jsem rád, že mně ani jeden kopec nedonutil přejít do chůze, (pan Jekyll v mozku zvítězil nad panem Hydem) a že jsem poctivě celý závod pouze běžel.
My s čísly už jsme po trati tak roztažení, že jeden na druhého nedohlédneme. Abych tedy nezabloudil, musím se spolehnout jen na značení závodu. To je naprosto perfektní. Všudypřítomné značky nastříkané žlutým sprejem, žluté kolíky po obou stranách trati, žluté šipky na kmenech stromů, určitě každých 50 – 100 metrů. Nezabloudil jsem ani já!

Při této mimořádné příležitosti tedy musím poděkovat pořadatelům, vyzdvihnout jejich perfektní znalosti problematiky závodu, vybavení občerstvovacích stanic proviantem, jejich fundovanou obsluhu nejdoucí daleko pro vlídné povzbuzující slovo a úsměv. Dále je nutno zdůraznit úsilí, s jakým nastavili zrcadlo naší konzumní společnosti západního střihu, její prohnilosti od kořenů….co to kecám!…

Prostě řečeno – díky, že jste nám připravili super závod a super zázemí před ním i po něm. Připravit takový dlouhý závod je mnohem náročnější činnost, než si jen zaplatit startovné, proběhnout se, občerstvit, poděkovat a zmizet v dál…

Mezi 35. - 40. kilometrem se plíživě ohlašuje má fotbalová minulost. Mnohokrát zmasakrovaný, přetržený, natržený a natažený levý zadní stehenní sval začíná opět stávkovat. Ten hnusák se stává největším odpůrcem mého delšího běhání, ozývá se pravidelně po zhruba třech až třech a půl hodinách intenzivnějšího běhu. Obrana proti jeho křeči je velmi jednoduchá. Zkrátím krok a jeho délku upravím tak, jak nejdéle mi to hajzlík svalík dovolí. Od této chvíle až do cíle se sval stává mým "bachařem" tempa. Hlava by chtěla, tělo by mohlo, rychlost však musím ještě více zmenšit, aby mně křeč zcela nezastavila. Druhou půlku závodu tedy nakonec odběhnu o 15 minut pomaleji než první, ač je v druhé části závodu více seběhů a většina závodníků ji má spíše rychlejší. V okamžicích, kdy mně předbíhají, poznávám jejich profily a po chvíli i záda vcelku podrobně.
Asi 2,5 kilometru před cílem, při táhlém seběhu už v Mníšku se kolem mne tryskem převalí Honza. Pozvánku: "pojď se mnou do cíle" musím s díky odmítnout, to by musel chudák hodně zpomalit a připravil by se o osobáček, jenž si za své dobře zvolené tempo zasloužil. Ještě poslední nepříjemný výběh po širokém dálničním přivaděči a probíhám tunýlkem ke stadionku u ZŠ v Mníšku.
U vchodové brány stojí Dan, který už asi půl hodiny fotí, udělá mi "momentku"- a jsem na dráze. Upravím drobátko styl, přidám, abych nevypadal jako sloní mládě a proběhnu cílovou bránou. Na krku se zahoupe stylová kožená medaile z vepřovice, trestám petku vody a špuntuju pusu sladkým loupákem.

Pučícím jarem opojen
stávám se surfařem prsti,
březen byl zvon, duben je hobojem -
- hebký tón nepustím z hrsti.

Nad fjordem vznáším se v přepršce
stébel co zelených vln,
první hmyz přistál mi na držce,
nádech - a brouka jsem pln…
…a s jarem ze Šlehy uniká
tahleta brutální lyrika…

…a ač jsem tuhý co veka, budu teď nejméně tři dny vysmátý jak lečo!

Brdská stezka 2013 - výsledky

Morová Šleha