Pátek, 31. srpna 2012

Šleha účastníkem zájezdu aneb svéráz tureckého běhu

Hyperaktivní člobrda na pláži…

Nikoli náhoda, ale má zákonitá choť způsobila, že jsem se jako její nicotný přívažek s vlastním pasem ocitnul v zemi turecké, přesněji řečeno na egejském pobřeží západního Turecka. A poněvadž je mi bytostně cizí strávit 14 dní pouze ve vodorovné poloze, kterážto se mění ve svislou pouze ve chvílích obžerství, rychle jsem hledal "náhradní" program. V prvních dnech (celkem 6), kdy mi pravidelný běhací pohyb kupodivu nechyběl, vynahrazoval jsem sportovní deficit alespoň zakoupením a přečastým používáním dvojice překližkových pálek, doplněných gumovým míčkem. Vychytal jsem chviličky, kdy i na paní Šlehovou, měnící se pomalu v pršut přišla krize, sesula se z lehátka a s pronikavým syčením se ponořila do prosolené polévky egejské. Okamžitě se jí ocitla v ruce pálka. K její cti je nutno podotknout, že tento sport, hrající napůl ponořena ve vlhké lázeňské proceduře, jí nedělal nejmenší problém. Druhý den se už charakteristické duté údery gumy o dřevo ozývaly po celé délce pláže. Pohyb je nakažlivý!

Turecko - pálky

Co však dělat ve chvílích, kdy pálky lelkovaly? Sochat! Stačí stará igelitka, písek – a pojiva je dost. První den došlo na Egypt – soustava pyramid v Gíze se sfingou v popředí. Když se u neumělého výtvoru fotila již asi desátá ruskojazyčná rodinka, doplnil jsem ke skulptuře nápis "1 photo – 1 euro" a zvědavců poněkud ubylo. Protože – co kdyby to nebyla legrace? I ochranka hotelu, kterou jakýsi Gargamel o chvíli později přivolal, pojem "český vtípek" pochopila až po delším "rukonožním" vysvětlování.

V dalších dnech na pláži postupně vyrostl typický evropský hrad a vzápětí něco, co domorodci nemohli dlouho identifikovat – skokanský můstek v Zakopaném. Chápavé pokyvování hlavou nadešlo až poté, co sportovně založený kuchtík hotelové restaurace vysypal do doskočiště materiál z odmrazování ledničky. Nazítří již sochala většina pláže. Pohyb i hra je nakažlivá!

Bez běhu ani ránu…

Sedmý den pauzy od běhu došlo i na něj. První oťukávací osmikilometrový výklus v blízkém okolí hotelu však zdaleka nemohl ukojit mou touhu po poznávání zákoutí kouzelného středomořského kraje. I vydal jsem se tedy dne osmého na běžecký průzkum do hornatého vnitrozemí. Dle nepříliš podrobné mapy okolí, již jsem zakoupil v rámci "hadříkových orgií" paní Šlehové na předešlém nákupním výletě, měla cesta do hor za městem pokračovat až téměř k jednomu za sedmi starověkých divů světa – k Artemidinu chrámu ve vykopávkách Effesu. A protože jsem členem klubu Nadace na ochranu zvířat, bylo přímo mou povinností si k němu doběhnout! (viz. Artemis). Nač tedy nechat drncat zadnici v sesli klimatizovaného autobusu, když si tam podstatně kratší cestou v příjemných ranních 30 °C můžu doběhnout po svých?

Turecko - Artemidin chrám

Artemidin chrám, postavený v iónském řádu, měl obdélný půdorys o rozměrech 115 x 55 metrů. Střední uzavřená cella obsahující sochu bohyně Artemis byla zdobená drahokamy a vzácnými kovy. Cella byla obklopena celkem 125 štíhlými, 18 metrů vysokými jónskými sloupy, které cellu obíhaly ve dvou řadách. Výzdobu doplňovala také řada reliéfů. Ve své době byl chrám nejen jednou z největších staveb řeckého světa, ale byl také považován za jednu z jeho nejkrásnějších staveb a takřka normu iónského architektonického řádu. Proto byl prohlášen za jeden ze sedmi divů světa. Chrám nesloužil pouze kultu bohyně, ale také jako dobové obchodní centrum. U Řeků byla Artemis původně ochránkyní zvířat, a to jak domácích, tak divokých. Později se její působnost rozšířila a stala se dárkyní vláhy a rosy a ochránkyní lesů, hájů a polí. V Efesu vzniklo první větší město asi v 12.nebo 13. století před n.l.

zdroj: Wikipedie

Egejská oblast Turecka se na poměrně malém prostoru cca 200 km může pyšnit hned třemi ze sedmi starověkých divů světa. Za 1. již zmíněným chrámem Artemidiným, za 2. mauzoleem v Helikarnassu(dnešní turecký Bodrum) a za 3. sochou kolosem Rhodským na řeckém ostrově Rhodosu ležícího jen několik kilometrů od egejského pobřeží Turecka.

Jde se na to…

Turecko - Louis Armstrong

Sotva se na obzoru za oknem hotelového pokoje ukázal první náznak svítání, obouvám botky běhalky. Zároveň s cvaknutím zámku slyším nějaké mumlavé zvuky, rozumím však pouze útržkům slov jako "...ště tma, .y ....nče, ..ezapom.. .át na ....átka ruč....." atd. Je 6:00 a první prozatím pouze odražené sluneční fotony dopadají na mořskou hladinu. Procházím hotelovou halou a ze stropů tlumeně zní Wonderful World od Louise Armstronga. A je to pravda!

Vybíhám sám a myslím si, že to tak bude celou cestu. Nebylo. Už po 500 metrech běžíme dva. Labrador stříknutý bůhvíčím obřím z místního plážového klubu se nudí, má rád dvounožce a rád by také rozhýbal své nocí ztuhlé klouby. Konverzace je jednostranná, na má doporučení aby se vrátil odkud se vyloupl nereflektuje a se šibalským pohledem a zdviženým levým pyskem vyklusává vedle mne. Jakmile asi po 2 km odbočíme ze silnice na prašnou cestu vinoucí se do hor a "Paťák" (jak jsem ho pojmenoval) je mi stále za patami, ve svých výrazech poněkud přitvrdím. Paťákovi je to jedno. Ani jeden z výrazů nezná, navíc i přítomnost člověka posílajícího jej někam je pro něj milejší než samota. Stále se na mne psusmívá. Přerušuji běh a drbu Paťáka – parťáka za ušima a na krku. Turecko - Paťák Dodneška jsem si myslel že předou jen kočky. Omyl. Po 5 minutách drbání labužníka mě začínají tuhnout prsty. Nuže Paťáku - pokračujeme. Po dalších 2 kilometrech mezi olivovými háji a domky místních se blížíme k otevřené krajině a prudšímu nástupu do hor. Poslední zchátralý domek a u něj otevřená branka. Z ní se vyřítí cosi vzdáleně připomínající psa baskervilského, avšak ve dvojnásobné velikosti. Přímo na mně! V posledním okamžiku svého mrzkého života si uvědomím, že čelisti rozměrů mladého tyranosaura se vztekle rozevírají ne kvůli mé maličkosti, nýbrž kvůli Paťákovi. Můj nový kamarád má však pud sebezáchovy dobře vyvinutý. Než bys řekl švec, vyvine úžasnou rychlost, získává nad tyranosaurem mírný náskok a prchá seč mu přední zadní dovolí tam, odkud se mnou přiklusal. Z branky se z prachu vynoří další obluda, vlčice evidentně právě kojící své potomky a rovněž se přidává k honičce. Romulus a Remus naštěstí zůstali v pelíšku, mohu tedy pokračovat ve stoupání do hor a doufat, že Paťák je dobrým běžcem – vytrvalcem.

Za dalších deset minut běhu do kopce narážím na zbytky starověkého aquaduktu, klenoucího se po obou stranách údolí. Jestli je památkou po starověkých Řecích, Římanech, arabských obyvatelích anebo jej postavili Osmané – to je pro mne záhadou, neboť takové znalosti místních reálií jsem zatím nezískal. Každopádně zjišťuji, že i ve vyprahlém vnitrozemí lze objevit zajímavá místa a stavby, v turistických prospektech neuvedené. O tom jsem se ostatně mohl přesvědčit ještě důkladněji po dalších asi 4 kilometrech běhu vzhůru do hor. Cesta, stále poměrně široká (i když kamenitá) se zde lákavě dělila a její zpustlá odbočka vedla přes strž evidentně na vrchol protějšího hřebene. Protože však slunce i teplota začínaly stoupat nebezpečně vysoko, nechal jsem si pro dnešek zajít chuť a hodil zpátečku na hotel. Nakonec z toho balo slušných 14 km, z toho 6 km do kopce.

Turecko - Běhání Turecko - Aquadukt

Výběh č. 2 – je libo trochu adrenalinu…?

Další výběh směr Efez (turecky Efes, řecky Efesos) jsem odložil na příští svítání.

DĚJINY STAROVĚKÉHO EFESU:

Turecko - Artemidin chrám

Místo bylo známé již ve 2. tisíciletí př. n. l., neboť se nám dochovalo v chetitských textech, kde je zřejmě totožné s osídlením zvaným Apasa – důležitým střediskem pod vlivem chetitské a mykénské kultury. Asi v 10. století př. n. l. začalo osídlení místa jónskými Řeky.

Až do dobytí města lydským králem Kroisem roku 560 př. n. l. ležel Efesos severně od pozdější metropole. K městu přiléhal chrámový okrsek Artemidina chrámu (Artemision), jednoho ze sedmi divů starověkého světa a největším chrámem na světě. Chrám byl obnoven a rozšířen thráckým králem Lysimachem roku 296 př. n. l. V této době se Efesos stává důležitým centrem o rozloze téměř 350 ha. Od roku 189 do roku 133 př. n. l. náležel Efesos pergamskému království, od roku 133 př. n. l. pak náležel k římské říši.

Turecko - Celsiova knihovna

Tehdy se stal Efesos jedním z nejdůležitějších měst říše. Ve městě vyrostlo mnoho nových staveb, které financovali bohatí občané. Město se stalo sídlem prokonzula a provincie Asie. V pozdní antice se stává město též důležitým poutním místem, sídlem biskupství a střediskem (správní) diecéze Asiana. Městu dodávala na významu též knihovna a divadlo, které bylo největší na světě a do něhož se vešlo až 50 tisíc diváků. V Efesu byly vystavěny též lázně (termae), v nichž byly instalovány zřejmě první kryté toalety s kanalizačním odpadem.
Efesos je zmiňován též v Novém zákoně. List Efezským sepsal apoštol Pavel křesťanům v Efesu. Podle legendárního podání se v Efesu usídlila po Ježíšově ukřižování jeho matka Maria společně s jeho učedníkem Janem. Jejich údajné bydliště 7 km od Selcuku má být místem odchodu Panny Marie ze života a poutním místem.
Do Efesu je adresován též list antiochijského biskupa, sv. Ignáce někdy z roku 106, který patří k raným křesťanským písemným památkám. Roku 431 se v Efesu konal Efezský koncil svolaný císařem Theodosiem II.

zdroj: Wikipedie

Turecko - Paťák

Po včerejším večerním doplněním iontů a vitamínů skupiny B12 až Bnevímkolik v plážovém baru licenčním Tuborgem (shodou okolností nejpopulárnější místní pivo v Turecku se jmenuje – EFES – a v hotelu ho netočili!) jsem ráno raníčko vyběhl do hor podruhé. Scénář běhu se opakoval až na to, že Paťák se po zkušenostech ze včerejška prozřetelně vrátil domů asi o 500 m dříve. Obludy někde spaly, proklouzl jsem se suchými trenkami. Plíce vnitrozemce si užívají vzduch provlhlý mořskou vodou a prosycený mnoha vůněmi středomoří. U cesty roste anýz, něco co voní jako lékořice a něco zase jako skořice a leží něco, co smrdí jako bobek čehosi živého. Nade vším ale ční krásná vůně obřích pinií, sklánějících se nad cestu roklí a zmenšujících se úměrně s nadmořskou výškou. Jen je třeba si vše vychutnávat v běhu.Turecko - Hovada Není radno nechat zpocené tělo přejít do chůze nebo nedej bože zastavit! Okamžitě se na tebe slétnou hovada rozměrů pravěkých vážek ze Zemanovy "Cesty do pravěku" a sají! Důrazně doporučuji raději nečůrat (nebo za běhu) ani nevykonávat jiné potřeby vyžadující zastavení! Agresivní slunce se ke mně přes vrcholky hor prozatím nedostalo, takže se můžu oddávat čiré radosti z pohybu. Slyším jen svůj dech, vítr vanoucí údolím a chřestění kamínků pod nohama.

Turecko - Praskání

Vzápětí však meditaci přeruší brutální praskání větví zakrslých ostnatých dubů sotva 10 metrů ode mne. Než si stačím uvědomit nebezpečí, do protějšího svahu prchá, seč jí síly stačí, skupina 5 či 6 divokých prasat. Černé zadky se míhají mezi keři a vzápětí jsou z dohledu. Protírám si oči a na sítnici stále vidím ty almary. Naši divočáci by vedle nich vypadali jako selátka! Nejbližší pinie je 50 metrů ode mne, co bych asi dělal, kdyby ty štětinaté nestvůry měly mladé a rozeběhly se proti mně? Asi bych navěky spočinul zadupán v té daleké zemi mahomedánské. Naštěstí se vše událo tak rychle, že mi pumpa nestačila vyskočit krkem ven, ani jsem si nestačil cvrnknout do textilu, nemluvě o blátě na hřišti. Když jsem pak přes rokli stoupal do cíle mého dnešního běhu na vrcholku hory, už jsem si dával setsakra pozor, kam šlapu a co se kde šustne.
Nahoře došlo na odměnu. V jednom dni spojit koupání v moři s horským během a s"panoramaty"- tak nějak si představuji ideálně strávený den dovolené. Radost z krásného výhledu na okolní hory mi nezkazilo ani zjištění, že za hřebenem kopce není vidět očekávaný Efez, ale přes údolí další hora. Na jejím svahu vidím osamělou usedlost v překrásném ovocném sadu. Nade mnou krouží majestátně orel a využívá k lacinému plachtění vichřici teplého vzduchu, vanoucího přes hřeben. Také já, opřen o vítr a nakloněn v úhlu 60 stupňů, s roztaženými pažemi jako socha nad Riem shlížím do údolí. Tomu se říká "all inclusive"!

Turecko - - Na západě moře Turecko - Běhání

Jako bonus si dávám rychlý seběh k moři, naštěstí nerušený ani kanci, ani nestvůrou bezpečně již zavřenou za bytelným plotem. Pouze z důvodu nalezení zatoulané ovečky, žalostně bečící na cestě, jsem musel na chvíli rapidně zpomalit a přejít ve výklus. Ráda se k běžci přidala a pomalu se mnou seběhla ke svému ztracenému stádu. Za dnešek jsem si tedy mohl navíc přičíst i dobrý skutek. Na pobřeží již panovala výheň. V hotelové hale jsem proto s povděkem vyzunknul menší barel H2O do sebe a ve sprše převrhl větší barel H2O na sebe. Když jsem pak po vydatné snídani ležel vyvalen na pláži a pozoroval evropské spoluběžce, jak se při joggingu nešťastně proplétají mezi lehátky, uvědomil jsem si, co na celém výběhu bylo vlastně nej… – že jsem prvních 18 z celkových 20 km běhu neviděl jediného příslušníka rodu homo sapiens - jen samá zvířátka!

Turecko - Ovečka

Výběh č.3 – dál a dál, výš a výš…

Turecko - Paťák 3

O dva dny později byla zmíněná taškařice pro velký úspěch znovu zopakována. Cílem bylo dostat se roklí až do sedla, z kterého snad konečně uvidím zmíněný div světa. Paťák už byl připraven, ale zklamal jsem ho. Nechtěl jsem ho vystavovat zbytečnému nebezpečí. Po čtvrthodině marného přemlouvání, aby se mnou radši výlet neabsolvoval, se konečně urazil a já byl volný.Turecko - Běhání Uchlácholilo jej až řádné prodrbání celé hlavy, ponejvíce svrbících uší ztvrdlých mořskou solí. Co mne ale nenapadlo… …pokud ze mne bude cítit psí vetřelec, jak se asi zachová psí obluda ze samoty? Vyřítila se na mne ještě ostřeji než minule, dloubala mne mordou do ruky vonící po vetřelci a zlověstně vrčela. Naštěstí jsem nezpanikařil, nedal na sobě znát obavy a tak mne po několika drsnějších vteřinách dala pokoj.

Tentokrát jsem se dostal ještě výše, přesto to bylo málo. Kýžený pohled na Efez a Artemidin chrám pohledem z hor mi nebyl dopřán. Sedlo jsem sice zahlédl, ale příliš dlouhý běh bez vody je v těchto zeměpisných šířkách pro "dědka" přeci jen rizikový. Nechal jsem si tedy zajít chuť a vrátil se zpět kulturně neukojen.

Přes náročnější podmínky, kterým je běžec v takovémto prostředí vystaven, jsem si všechny výběhy skvěle užil. Krásné vzpomínky a obrazy mi z mysli již nikdo nevymaže (snad ani pán s těžko vyslovitelným německým jménem). Pokud se někdo z vás sportovců (nadšených turistů) někdy v těchto končinách ocitne, nezapomeňte si do kufru přibalit dobré běžecké (turistické) křusky!

…aby to někomu nebylo líto!

Po návratu domů jsme si ještě dovolenou prodloužili o několik krásných dní u jihočeských rybníků. Kolo, běh, pěnivé ionty na každém kilometru, Turecko krásné, tohle je ale těžká konkurence!

Jak se říká – všude dobře, doma nejlépe. Užívejte léta… a až léto skončí, přijde krásný podzim a až ten skončí…

Jižní čechy - labuťáci Jižní čechy - rybník

Morová Šleha